Do Španělska jsme jeli s jistou představou o této zemi, už před odjezdem jsme chystali a prezentovali příspěvky ke každé štaci, o kterou jsme cestou zavadili, před každým výsadkem jsme s připravenou prezentací (o španělské kultuře, historii, mentalitě, potravě…) exhibovali u autobusového mikrofonu.
Po náročné cestě jsme se vylodili na jihu Francie. Naprosto nás očaroval akvadukt Pont du Gard, který byl postaven Římany. Udělali jsme pár fotek a už se těšili na prohlídku Avignonu. Naše skvělá a osobitá paní průvodkyně nás protáhla voňavými levandulovými uličkami až k Papežskému paláci. Večer jsme usínali s pocitem, že zítra nás čeká moře.
Dalšího dne z rána konečně začala cesta do Španělska. Při první zastávce ve městě Figueres nás okouzlilo muzeum Salvadora Dalího. Nikdy bychom neřekli, že surrealismus může být tak zajímavý. Ještěže nás paní Nová předem poučila o zvláštnostech tohoto stylu umění. Naši první paellu(tradiční španělské jídlo) jsme ochutnali právě tady. Při cestě k našemu hotelu jsme prošmejdili Gironu-krásné historické město plné románských a gotických památek. Ovšem největším překvapením bylo zjištění, že sedíme pod katedrálou, kde se natáčel seriál Hra o Trůny. Večer jsme dorazili do hotelu a práskl nás do nosu závan Středozemního moře. Neodolali jsme a ještě před večeří jsme naskákali do vln za svitu luny. Večer proběhla také tancovačka s ubytovanými seniory (smečka francouzských důchodců, kteří na parketu provětrali zobáčky i tenisky nejen francouzštinářské menšině z naší výpravy). Nikdo se neumí hýbat jako oni.
Následující den začal vítáním právě vycházejícího slunce jógou a plaváním v moři rozbřeskem zbarveném tak, že by ani impresionistům neudělalo ostudu. Po velice barvité snídani (ve stylu švédských stolů-mňam) jsme pomocí zubačky překonali převýšení téměř 2100m. Túra po Pyrenejích byla ohromující. Volně pobíhající mufloni, svišti, koně a spousta další fauny nás očarovali natolik, že se část z nás rozhodla vyběhnout na nejbližší kopec pro lepší výhled. Nadechnout se čerstvého vzduchu z vrcholků Pyrenejí a zažít tu svobodu bychom přáli každému. Paní profesorka Bříza se s námi chtěla rozloučit a navěky osquatovat opuštěný kamenný dům mezi vrcholy hor. Byl to opravdu náročný den, ale i přesto jsme se šli po večeři pohoupat na vlnách moře (po vzoru učitelů „na miminka“, měsíc nic neprozradil).
Ráno jsme se loučili s pláží těžce, ale při myšlence, že se večer opět ubytujeme přímo u moře, jsme se těšili čím dál víc. Projeli jsme Barcelonu a vystoupili na kopci MontJuic, ze kterého jsme měli výhled na město a přístav. Ten pohled nás uchvátil. Byli jsme najednou tak malí. Rozdělili jsme se na 2 části. Někdo zůstal v centru a milovníci fotbalu navštívili stadion FC Barcelona. Ta část, která zůstala v centru, měla možnost projít si hlavní ulici-Ramblu s obrovským tržištěm a úžasným jídlem. Prošli jsme gotické centrum Barcelony včetně návštěvy Katedrály Santa Maria del Mar, která se stala dějištěm knihy Katedrála moře, jejímž autorem je Ildefonso Falcones. Při rozchodu jsme se rozběhli za kocháním, potravou a plněním španělštinářských úkolů- zapříst co nejdelší a nejoriginálnější hovor s domorodci Barcelony a poté podat hlášení… :). Noční koupání už bylo pro některé z nás tradicí, takže jsme i tento den ulehli se slanými vlasy.
Přišel volnější den. Výprava do Tarragony- městečka s mnoha římskými památkami. Po prohlídce jsme si v útulné restauraci objednali obrovské menu. Bohužel jsme popletli hodinu srazu a kvůli naší lásce k jídlu jsme měli skoro 2hodinové zpoždění. S plnými žaludky jsme utíkali směrem k amfiteátru, kde na nás čekal zbytek smečky. Jako rozloučení s Tarragonou nám posloužil mořský balkon. Pohled na širé moře, kde se sluneční paprsky odrážely ve vlnách, byl dechberoucí. S těžkým srdcem jsme nakonec odjeli zpět do hotelu. Zbytek dne jsme strávili válením se na pláži. Slunce svítilo, foukal příjemný slaný vítr, a dokonce došlo i na zahrabávání do písku.
Posledního dne nám padaly čelisti před domy Antonia Gaudího, které byly pastvou pro naše oči. Tolik fantazie, barev, detailů a tvarů. Myslím si, že největší dojem udělala katedrála Sagrada Família. Velice sympatický průvodce nám v angličtině vysvětlil architekturu a příběhy, které se spojují se stavbou tohoto překrásného díla. Jsem zvědavá, jak bude stavba vypadat za 10 let, kdy by měla být dostavěna, protože už teď pár z nás při pohledu na barevná okna, kterými procházelo slunce a která házela barevné odlesky na stěny katedrály, uronilo několik slz. Navštívili jsme Park Güell, kde nám nad hlavami volně létali papoušci. V parku se nacházelo pár domů od Antonia Gaudího. Slovy se nedá popsat genialita tohoto chlapíka. Při rozchodu jsme se rozprchli do ulic a každý mohl navštívit to, co chtěl. V 9 hodin večer jsme s očima „napůl žerdi“ vyjeli zpět do naší republiky.
Úžasné jídlo, průhledné moře, nádherné památky, Pyreneje, skvělý učitelský sbor, kolektiv a zábava. Myslím, že díky paní průvodkyni a našim profesorům (jejich znalostem a vášni pro tuto temperamentní zemi) se každý z nás do Španělska určitě vrátí. Zamilovali jsme se… denisaaspol
Viva Espaňa!!!!!!!!!!!
Září se překlopilo v říjen a nastalo moje nejoblíbenější období z celého školního roku.
Podzimní dovolená. S dynamickým profesorským triem jsme vyrazili na dobrodružnou cestu, kde jsme měli poznávat krásy Španělska a jižní Francie.
Po první zkoušce odolnosti v podobě cesty luxusním autobusem se naše skupina vyvalila z vozidla s neskrývaným nadšením, které nemělo nic společného s památkami, i když hned tou první byl věhlasný Pont du Gard. Trochu klidněji jsme absolvovali prohlídku Avignonu a po přespání v hotelu na okraji města jsme se s Francií zase rychle rozloučili.
Ve Španělsku nás přivítaly sochy balancující s bagetou na hlavě, které zdobí muzeum Salvadora Dalího v jeho rodném městě Figueres. Na vlně surrealismu jsme dosurfovali až do sympatické Girony a odtud k atraktivnímu hotelu jen několik metrů od moře.
Další den se nesl ve znamení turistiky. Vall de Núria možná zní nevinně, ale horský vzduch je silný, a tak jsme všichni, hned po vystoupení ze zubačky, dostali pořádnou ránu. Po pár metrech bylo jasné, že tohle nebude procházka růžovým sadem a po výstupu na jeden z vrcholů bylo jasné, že to bude pořádná makačka. Technikou jazyk preventivně na vestu jsme seběhli do údolí a po krásném, ale náročném výletě jsme se vrátili zpět k přímořskému letovisku.
Následovala dvoudenní prohlídka Barcelony s vložkou ve formě návštěvy Tarragony a relaxu na pláži. V hlavním městě Katalánska se každý dosyta vyřádil a zpáteční cesta se stala díky únavě a celotýdennímu tréninku jen zanedbatelnou formalitou.
Podzimní dovolená se tradičně vyvedla a já jenom doufám, že pozitivní energie, kterou jsme tam načerpali, nám vydrží alespoň do Vánoc.
Martin Sedláček IV.
fotografie
Hlavní stránka
