Studená válka

Počátky studené války

Brzy po skončení 2. světové války začaly narůstat rozpory mezi Sovětským svazem na straně jedné a západním světem, v jehož čele stanuly Spojené státy americké, na straně druhé. Tyto rozpory vyústily v konfliktní stav, který je označovaný jako studená válka. V průběhu tohoto dlouhodobého konfliktu naštěstí nedošlo k otevřenému válečnému střetnutí mezi oběma stranami – i když k němu několikrát bylo velmi blízko – ale jinak probíhalo jejich vzájemné soupeření ve vojenské, hospodářské, politické, kulturní i vědecké oblasti až do druhé poloviny 80. let 20. století, i když v některých obdobích docházelo k určitému zmírnění napětí. Někteří západní politici už v závěru 2. světové války znepokojeně sledovali rostoucí vliv, který získával Sovětský svaz a jím podporované místní komunistické strany a skupiny v zemích střední a východní Evropy osvobozenými od nacismu Rudou armádou. Tyto státy se posléze seskupily v sovětský mocenský blok a jejich vlády s určitými odchylkami věrně kopírovaly sovětskou vnitřní i zahraniční politiku. Jako první na tuto skutečnost veřejně poukázal bývalý britský ministerský předseda W. Churchill ve svém projevu v americkém Fultonu v březnu 1946, v němž odsoudil sovětskou politiku a vyzval západní svět k posilování vlastní obranyschopnosti. Západní velmoci posléze přešly k politice „zadržování komunismu“, která měla zabránit rozšiřování vlivu Sovětského svazu do dalších zemí. Jedním z nástrojů této politiky byl tzv. Marshallův plán, prostřednictvím kterého USA od roku 1947 poskytovaly rozsáhlou hospodářskou pomoc evropským státům postiženým následky 2. světové války. Zlepšení hospodářského stavu zde mělo zklidnit politickou situaci a oslabit popularitu komunistických myšlenek mezi obyvatelstvem. Státy pod sovětským vlivem – včetně Československa – ovšem tuto hospodářskou pomoc přijmout nemohly. USA také mj. poskytly vojenskou pomoc řecké vládě, která vedla ve své zemi občanskou válku s komunistickými partyzány. V roce 1949 vytvořily západní státy svoji vojenskopolitickou organizaci – Severoatlantickou alianci (NATO), jejímž hlavním posláním byla vzájemná pomoc v případě napadení některého z jejích členů.Hlavní vojenskou moc v ní představovaly ozbrojené síly USA. Sovětský svaz a státy jeho mocenského bloku v roce 1955 vytvořily svoji vlastní vojenskopolitickou organizaci – Varšavskou smlouvu. Výrazné rozpory mezi SSSR a západními mocnostmi se v poválečném období v Evropě projevovaly silně zejména v otázce poraženého Německa, jehož území bylo po skončení války rozděleno na čtyři okupační zóny (britskou, francouzskou, americkou a sovětskou). I když toto rozdělení mělo být původně jen dočasné, odlišná politika západních velmocí a Sovětského svazu vedla k prohlubování rozdílů mezi západními zónami a zónou sovětskou. Sovětský svaz se pokusil tento vývoj zvrátit v průběhu tzv. berlínské krize (červenec 1948 – květen 1949), při níž zablokoval pozemní přístupy do západních sektorů rozděleného Berlína. USA a Velká Británie tak musely tyto sektory dočasně zásobovat vším potřebným včetně potravin a surovin pomocí svých dopravních letadel. V této napjaté situaci bylo velmi blízko k ozbrojenému střetnutí mezi vojenskými silami obou stran. Nakonec Sovětský svaz blokádu západního Berlína odvolal a v roce 1949 se vytvořily dva německé státy – z původní britské, francouzské a americké okupační zóny vznikla Spolková republika Německo (SRN), která se v roce 1955 stala členem NATO, ze sovětské 109 zóny pak vznikla Německá demokratická republika (NDR), která byla součástí sovětského mocenského bloku. K znovusjednocení Německa pak mohlo dojít až v roce 1990 po pádu komunistického režimu v NDR.

 Sovětský svaz a jeho mocenský blok po 2. světové válce

Sovětský svaz utrpěl během 2. světové války obrovské materiální i lidské ztráty (26 milionů mrtvých), ale vojensky a politicky vyšel z tohoto konfliktu výrazně posílen. Získal také velkou popularitu ve světovém veřejném mínění jako jeden z hlavních vítězů nad nacistickým Německem. Ačkoliv řada vnějších pozorovatelů nyní očekávala uvolnění sovětských politických poměrů, stal se pravý opak. J.V. Stalin ještě upevnil v zemi svoji diktaturu a represe opět zasáhly celé skupiny obyvatelstva. Už v době války byly ze svých domovů přesídleny celé národnosti (např. Čečenci nebo krymští Tataři), pronásledování byli vystaveni také ti sovětští vojáci, kteří během války upadli do německého zajetí. Byly také zahájeny další politické procesy a kulturní a vědecký život v SSSR byl postižen nesmyslnými zásahy proti předním umělcům a vědcům. Ve většině států střední a jihovýchodní Evropy, které od nacismu osvobodila Rudá armáda, se po 2. světové válce díky sovětské podpoře prosadily k moci místní komunistické strany a skupiny. Tyto tzv. lidově demokratické státy se staly součástí sovětského mocenského bloku a členy Sovětským svazem kontrolovaných mezinárodních organizací – hospodářské Rady vzájemné hospodářské pomoci (založena 1949) a vojenskopolitické Varšavské smlouvy (založena 1955). Vlády těchto států kopírovaly sovětskou vnitřní i zahraniční politiku – většinou v nich došlo k likvidaci soukromého podnikání a ke kolektivizaci zemědělství, při rozvoji státem vlastněného a řízeného hospodářství byl kladen největší důraz na výstavbu těžkého průmyslu, který hrál klíčovou úlohu při zbrojní výrobě. Jakákoliv skutečná nebo jen předpokládaná opozice byla tvrdě pronásledována i za pomocí zmanipulovaných soudních procesů. Zvyšování zbrojní výroby souviselo se zhoršováním vztahů mezi státy sovětského bloku a Západem a k zostřování represí přispěla také v roce 1948 roztržka mezi Sovětským svazem a Jugoslávií, jejíž komunistický vůdce Josip Broz Tito se odmítl stát poslušnou loutkou sovětského vedení a oddělil svoji zemi od sovětského mocenského bloku. Důležitým předělem v dějinách Sovětského svazu, jeho mocenského bloku i celého světového komunistického hnutí se stala smrt J.V. Stalina v březnu 1953. Do čela Sovětského svazu se poté prosadil Nikita Sergejevič Chruščov, který v některých směrech zmírnil politiku svého předchůdce. Byla propuštěna část vězňů sovětských koncentračních táborů (gulagů) a poskytnuta větší tvůrčí svoboda umělcům. Sovětský svaz také začal zaujímat smířlivější postoj vůči západním státům. Těžkou ránu autoritě J.V. Stalina zasadil Chruščov tím, když v roce 1956 ve svém původně tajném projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu odhalil část zločinů, kterých se Stalin dopustil. Když ale v témže roce vypuklo protikomunistické povstání v Maďarsku, byla na jeho potlačení nasazena sovětská vojska. Vážnou hrozbou pro mír se pak stalo rozmístění sovětských jaderných raket na Kubě, které Chruščov prosadil v roce 1962. Když Spojené státy americké přítomnost těchto zbraní 110 v těsné blízkosti svého území zjistily, jejich prezident J.F. Kennedy vyhlásil blokádu Kuby. Situace hrozila přerůst ve vypuknutí třetí světové války, ale Sovětský svaz nakonec své rakety z Kuby odstranil. Tato tzv. karibská krize silně oslabila postavení N.S. Chruščova v čele Sovětského svazu a v roce 1964 byl nahrazen Leonidem Iljičem Brežněvem.

Západ po 2. světové válce

Pod pojem západní svět jsou po 2. světové válce zahrnovány zejména USA, Kanada a země západní Evropy, ke kterým se záhy přiřadilo i Japonsko a posléze i některé další státy jihovýchodní Asie. Tyto západní státy se vesměs vyznačovaly demokratickými politickými systémy založenými na vládách, které se vytvářely na základě výsledků pravidelně se opakujících voleb. K jejich výrazným rysům patřila také tržní ekonomika postavená na soukromém podnikání, i když ve většině z nich hrál v hospodářství významnou úlohu i veřejný sektor. Od přelomu 50. a 60. let 20. století stály tyto západní země v čele technického pokroku tzv. třetí průmyslové revoluce, která je charakteristická zejména masovým zaváděním počítačů do výroby i vědeckého výzkumu. V jejich ekonomikách rovněž výrazně rostla úloha služeb na úkor dosud rozhodujícího průmyslu a zemědělství. Prudký ekonomický rozvoj – např. v případě Spolkové republiky Německo lze mluvit o tzv. „hospodářském zázraku“ – umožnil vládám těchto států přijímání rozsáhlých sociálních opatření, která zajistila prakticky všem občanům určitou základní úroveň příjmů, výživy, bydlení, zdravotní péče a vzdělání. Někdy se v této souvislosti mluví o vytváření tzv. sociálních států nebo států sociálního blahobytu. Vůdčí úlohu v západním světě po 2. světové válce převzaly Spojené státy americké, které získaly rozhodující pozici v hospodářském vývoji, aktivně zasahovaly do politického dění v řadě oblastí světa a představovaly rozhodující vojenskou protiváhu Sovětského svazu a jeho mocenskému bloku. V zahraniční politice se američtí prezidenti – Harry Truman, D. D. Eisenhower, J. F. Kennedy a Lyndon Johnson – v 50. a 60. letech 20. století aktivně snažili zabránit prosazení komunismu v různých částech světa. Vážným neúspěchem se pro Američany stala válka ve Vietnamu(1964–1975), ve které přes veškeré úsilí a technickou převahu nedokázali zvítězit. Ve vnitřní americké politice v tomto období probíhal proces politického zrovnoprávnění nebělošského obyvatelstva, v němž hrál významnou úlohu černošský pastor Martin Luther King. Významným předpokladem dalšího rozvoje západoevropských států se stalo jejich hospodářské a politické sjednocování, které od roku 1957 probíhalo zejména v rámci Evropského hospodářského společenství (EHS). Tento vývoj byl umožněn překonáním vzájemných historických rozporů, a to zejména mezi Francií a Spolkovou republikou Německo (SRN). Významnou úlohu při sbližování těchto v nedávné minulosti tak nepřátelských států sehráli mj. německý kancléř Konrád Adenauer a francouzský prezident Charles de Gaulle. Ve vojenské oblasti se západoevropské státy zaměřovaly na spolupráci s USA v rámci Severoatlantické aliance (NATO), i když ne vždy byly srozuměny s vůdčí úlohou Spojených států amerických v této organizaci. Řada z nich (např. Francie, Velká Británie) se také musela vyrovnávat se ztrátou rozhodující úlohy ve světové politice a také 111 s rozpadem vlastních koloniálních říší, které byly doposud symbolem jejich velmocenského postavení. Pozoruhodnými změnami prošlo po 2. světové válce i Japonsko, v němž byl zaveden fungující systém parlamentní demokracie a přebírány pozitivní prvky evropské a americké kultury. V hospodářství se tento stát ve velké míře orientoval na výrobu a vývoz technologicky vyspělých výrobků (např. elektroniky) a jeho ekonomika se stala jednou z nejvýznamnějších i v celosvětovém měřítku. Obdobný směrem jako Japonsko se v ekonomice vydaly i některé další státy jihovýchodní Asie – např. Jižní Korea, Singapur nebo Hongkong.

Třetí svět po 2. světové válce

Pojmem třetí svět jsou označovány hospodářsky nerozvinuté země ležící v Africe, Latinské Americe a Asii, které po 2. světové válce nepatřily ani k vyspělým západním státům, ani k sovětskému bloku. Jiným názvem byly tyto státy označovány také jako rozvojové země. Pro většinu z nich byla charakteristická hospodářská zaostalost a nízká životní úroveň většiny obyvatelstva, což po dosažení nezávislosti většinou vedlo k politické nestabilitě, častým nepokojům a převratům. Zejména v části afrických států tento stav provázený např. i hladomory, epidemiemi a krvavými vnitřními konflikty přetrvává až do současnosti. Značná část zemí třetího světa byla původně koloniemi evropských velmocí – Francie, Velké Británie, Belgie, Nizozemí, Španělska, Portugalska – a nezávislost získala až po 2. světové válce v souvislosti s rozpadem koloniálních říší. Tento proces označovaný jako dekolonizace proběhl nejdříve v zemích jižní a jihovýchodní Asie a arabského světa, které byly hospodářsky i kulturně vyspělejší. Tak získaly do poloviny 50. let 20. století nezávislost např. Libye, Sýrie, Jordánsko, Indie, Pákistán, Malajsko, Indonésie, Filipíny, Barma a některé další země. Od poloviny 50. let se pak tento vývoj začal uskutečňovat i v Africe, kde jen do konce roku 1960 získalo nezávislost 18 zemí (např. Súdán, Ghana, Mali, Kongo, Somálsko, Nigérie). K dokončení dekolonizace pak došlo v 70. letech 20. století, kdy se staly samostatnými zejména portugalské kolonie – např. Angola nebo Mosambik. V řadě případů ovšem hospodářský, politický a kulturní vliv bývalých koloniálních velmocí přetrvává v jejich bývalých koloniích dodnes. V některých zemích byl proces získávání nezávislosti provázen dramatickými okolnostmi. V britské kolonii Indie stála v čele dlouhodobého boje za politickou samostatnost strana Indický národní kongres, jejímiž vedoucími osobnostmi byli M. Ghándhí a J. Nehrú. V roce1947 získala Indie nezávislost, ale zároveň došlo i k jejímu rozdělení na převážně hinduistickou Indii a muslimský Pákistán, které bylo provázeno krvavými konflikty a dlouhodobým napětím mezi oběma vzniklými státy. Pokus Francie udržet si nadvládu v Indočíně vedl k válečnému konfliktu ve Vietnamu, v němž proti francouzským ozbrojeným silám podporovaným Američany stály severovietnamské komunistické partyzánské a vojenské jednotky. Tento konflikt nakonec přinesl nezávislost Kambodži a Laosu, ale Vietnam byl 17. rovnoběžkou rozdělen na dva státy. V severní Vietnamské demokratické republice se ujali moci komunisté vedení Ho Či Minem, kteří byli podporovaní Čínou a Sovětským svazem, pro jihovietnamskou Vietnamskou republiku se staly záštitou USA. Do krvavé a nakonec neúspěšné války s národněosvobozeneckým hnutím požadujícím nezávislost se Francie dostala také ve své další kolonii – Alžírsku. Projevem sílícího sebevědomí asijských a afrických zemí se stala konference v indonéském Bandungu v roce 1955, na níž se 29 zemí „třetího světa“ vyslovilo pro vzájemnou hospodářskou a kulturní spolupráci, mírové soužití a neúčast ve vojenských blocích.

Čína po 2. světové válce

Na konci 2. světové války kapitulovalo Japonsko, které v předcházejícím období ovládalo rozsáhlá území v Číně. Poté se opět prohloubily rozpory mezi protikladnými čínskými politickými silami – nacionalistickou stranou Kuomintanga komunistickou stranou Číny. Zatímco za Kuomintangem stály USA, čínští komunisté byli naopak podporováni Sovětským svazem. Vzájemné spory vedly nakonec k občanské válce (1946– 1949), v níž čínští komunisté, v jejichž čele stál MaoCe-tung, nakonec zvítězili. Představitelé Kuomintangu se stáhli na ostrov Tchaj-wan. Pod vedením MaoCe-tunga tak vznikl v Číně komunistický režim, který sice v mnohém napodoboval politický a hospodářský systém Sovětského svazu, ale v řadě rysů se od něho i lišil. Na rozdíl od Sovětského svazu, kde byl na úkor zemědělství vybudován těžký průmysl, se čínští komunisté snažili rychle rozvíjet současně průmyslovou i zemědělskou výrobu. Tento pokus – označovaný jako Velký skok vpřed – skončil ale vážnými hospodářskými potížemi a hladomorem. Na konci 50. let 20. století se také začaly prudce zhoršovat vztahy mezi Sovětským svazem a Čínou, protože čínské vedení se odmítalo podřizovat vůdčí úloze Sovětského svazu v komunistickém hnutí a také nesouhlasilo s odsouzením Stalina na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Napětí vyvrcholilo dokonce ozbrojenými srážkami na společné hranici. Sílící Čína zahájila velmocenskou politiku a získala i vlastní atomové pumy. Už v roce 1950 připojila ke svému území Tibet, aktivně se zapojila do korejské války (1950-1953) i do konfliktů v Indočíně. Stárnoucí MaoCe-tung se v průběhu tzv. kulturní revoluce v druhé polovině 60. let snažil s pomocí zfanatizované mládeže upevnit svoji moc a odstranit své odpůrce, což vyvolalo chaos v čínské společnosti. Po MaoCe-tungově smrti v roce 1976 jeho nástupci v čele komunistické strany Číny přistoupili k řadě reforem v hospodářství. Byly zaváděny tržní principy a využívány moderní západní technologie, což přineslo významný růst čínského průmyslu i zemědělství. Reformy se ale netýkaly politické oblasti, nad níž si vedení čínské komunistické strany hodlalo udržet naprostou kontrolu. Když v červnu 1989 vystoupili čínští studenti na náměstí Nebeského klidu v Pekingu s programem demokratických změn, byl jejich protest krvavě potlačen zásahem armády. V současnosti význam Číny jako hospodářské i politické velmoci stále roste, a to i ve světovém měřítku.

Ohniska konfliktů v poválečném světě

I po skončení 2. světové války probíhaly na řadě míst světa vojenské konflikty motivované územními, národnostními, politickými nebo náboženskými spory. Pro světový mír bylo nebezpečné, že tyto místní války často souvisely s dlouhodobým soupeřením mezi Západem a SSSR, a v některých případech proto hrozily přerůst v širší střetnutí. Jednou z neklidných oblastí světa zůstává až do současnosti prostor Blízkého a Středního východu. Hlavní problém zde představuje zejména arabsko-izraelský konflikt, který od vzniku státu Izrael v roce 1948 vedl k několika válečným střetnutím mezi tímto židovským státem a jeho arabskými protivníky. Trvalé mírové řešení zde kromě jiného komplikuje problém velkého počtu palestinských Arabů, kteří v průběhu těchto válek museli opustit své domovy a dodnes žijí jako uprchlíci v okolních zemích, a také to, komu bude patřit Jeruzalém – město posvátné pro židovské, křesťanské i muslimské náboženství. Nevyřešen zůstává i problém rozděleného korejského poloostrova. Zatímco jeho severní část byla v závěru 2. světové války obsazena Rudou armádou a následně zde vznikl komunistický stát Korejská lidově demokratická republika (KLDR), jižní část poloostrova obsadili Američané, s jejichž podporou se zde vytvořila Korejská republika. Napětí mezi oběma korejskými státy pak vyvrcholilo v červnu 1950 hromadným útokem severokorejské armády na jih. Vypukla korejská válka (1950–1953), v jejímž průběhu byla KLDR podporována Sovětský svazem a Čínou, na straně Korejské republiky pak zasáhla na základě pověření Organizace spojených národů (OSN) vojska 16 států, mezi nimiž hrály rozhodující roli USA. Po třech letech krvavých bojů obě strany uznaly, že nejsou schopny dosáhnout rozhodujícího vítězství, a uzavřely příměří. Napětí v této oblasti světa ovšem přetrvává dodnes. V určitém ohledu obdobná situace jako v Koreji vznikla i ve Vietnamu poté, co se z něho v roce 1954 stáhli Francouzi. Země byla rozdělena podél 17. rovnoběžky a zatímco severně od ní vznikla Vietnamská demokratická republika (VDR) s komunistickým režimem v čele s Ho Či Minem, na jihu měla Vietnamská republika oporu ve Spojených státech amerických. Když pak v jižním Vietnamu vypukla partyzánská válka výrazně podporovaná ze severu a nepřímo i Čínou a Sovětským svazem, byly do ní postupně vtahovány i Spojené státy americké. Ale ani masivní nasazení amerických vojenských sil ve Vietnamu nevedlo k vítězství a v USA se začalo šířit silné protiválečné hnutí. Nakonec se americká vojska v roce 1973 z Vietnamu stáhla a o dva roky později po útoku severovietnamské armády byl jihovietnamský režim poražen a země sjednocena pod komunistickou nadvládou. Do podobné situace jako USA ve Vietnamu se dostal Sovětský svaz v Afghánistánu. V roce 1979 vstoupila do této země sovětská vojska, která přišla podpořit místní prokomunistický režim. Proti tomuto režimu i jeho sovětským spojencům bojovalo silné partyzánské hnutí, které bylo podporováno USA a některými dalšími, zejména islámskými státy. Ani stažení sovětských vojsk v roce 1989 a pád prokomunistického afgánského režimu o tři roky později ale nepřinesl do této válkou zničené země očekávaný mír. Tragické vyústění měl rozpad Jugoslávie v průběhu 90. let 20. století. Spory mezi jednotlivými národy žijícími na území tohoto státu vedly k několika krvavým válečným konfliktům, v jejichž průběhu umírali civilisté i vojáci zejména na území Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Kosova. I když ozbrojená střetnutí skončila, narušené vztahy mezi lidmi i 114 celými národy se zde obnovují jen velmi těžko a celý region je dosud pod bedlivou kontrolou mezinárodního společenství.

Krize a pád sovětského mocenského bloku

Vedení Sovětského svazu, v jehož čele po odvolání N.S. Chruščova stanul v roce 1964 L.I. Brežněv, se v tomto období snažilo především upevnit svoji pozici a stabilizovat celý sovětský mocenský blok. Když v Československu v roce 1968 v průběhu tzv. Pražského jara došlo k pokusu o reformu politického a hospodářského systému, která podle sovětského vedení ohrožovala samotnou podstatu komunistického režimu, reagoval Sovětský svaz a další státy Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vysláním svých vojenských sil na československé území. V zahraniční politice se Sovětský svaz na jedné straně snažil získávat pozice v řadě zemí třetího světa, v nichž podporoval spřátelené vlády a politické skupiny, na druhé straně ve vztahu k USA a dalším západním zemím zejména v 70. letech probíhalo určité zlepšování vzájemných vztahů. Mezi SSSR a USA bylo podepsáno i několik smluv, které měly snížit riziko vypuknutí třetí světové války a zastavit růst počtu jaderných zbraní. Vyvrcholením tohoto tzv. uvolňování napětí se stala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), která probíhala v letech 1973–1975 a které se zúčastnily prakticky všechny evropské státy a dále USA a Kanada. Součástí tzv. Závěrečného aktu KBSE, který byl podepsán v Helsinkách v létě 1975, byly závazky všech účastníků vzájemně spolupracovat, respektovat existující hranice, řešit spory mírovou cestou a dodržovat základní lidská práva a svobody. Sovětský svaz a státy jeho mocenského bloku ovšem nebyly ochotny právě závazky týkající se občanských práv na svém území plnit. Občanské iniciativy, které na jejich nedodržování upozorňovaly (např. v Československu to byla Charta 77), byly vystaveny pronásledování. Vztahy mezi SSSR a Západem pak výrazně zhoršil vstup sovětských vojsk do Afghanistánu v roce 1979. Nový americký prezident Ronald Reagan, jenž nastoupil do úřadu v roce 1981, se důrazně postavil proti sovětské zahraniční i vnitřní politice (SSSR – „říše zla“) a zahájil nové kolo zbrojení, v němž hrál významnou roli americký program obranného systému, který měl být umístěn v kosmickém prostoru (tzv. projekt „hvězdných válek“). Nutnost věnovat zvýšené výdaje na zbrojení ještě prohloubila hospodářské problémy SSSR a států jeho bloku, které za Západem výrazně zaostávaly v zavádění moderních technologií i v životní úrovni svého obyvatelstva. Nespokojenost se projevila výrazně zejména v Polsku, v němž v roce 1980 vzniklo masové odborové hnutí Solidarita, které se stalo opozicí proti komunistickému režimu. Nakonec byl v Polsku v roce 1981 vyhlášen válečný stav, moci se chopila armáda a Solidarita byla zakázána, což ale nevyřešilo dlouhodobé hospodářské problémy země. Výraznou změnu v politice SSSR přinesl až nástup Michaila Gorbačova v roce 1985 do čela Komunistické strany Sovětského svazu. Gorbačov se pokusil podstatně reformovat sovětský hospodářský a politický systém (tzv. perestrojka, tj. přestavba), velký ohlas měla i jím zaváděná glasnost (informovanost a svoboda projevu). V zahraniční politice došlo k ukončení studené války Sovětského svazu se Západem a k uzavření dohod, které snižovaly počty zbraní na obou stranách. 115 Sovětský svaz také přestal zasahovat do vnitřních záležitostí států svého mocenského bloku. To otevřelo cestu ke zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě, které nedokázaly řešit nahromaděné ekonomické i politické problémy svých zemí. Klíčové se staly události roku 1989, v jehož průběhu došlo např. v Polsku k nastoupení nekomunistické vlády vytvořené Solidaritou, v Německé demokratické republice ke stržení berlínské zdi a v Československu k tzv. sametové revoluci. Výjimkou z většinou nekrvavých převratů byly události v Rumunsku, v němž byl komunistický režim svržen až po několikadenní občanské válce. VII. 16 Evropa a svět na přelomu 20. a 21. století Rozpad sovětského mocenského bloku na konci 80. let 20. století zahájil novou kapitolu v evropských a světových dějinách. V zemích, v nichž byly odstraněny komunistické režimy, docházelo k převratným a často rozporuplným změnám. Jejich nové vlády se potýkaly s řadou obtížných problémů, zaváděly tržní ekonomiku a měnily politický a právní systém po vzoru Západu. V případě států, na jejichž území žili příslušníci více národů, bylo také zapotřebí najít spravedlivé a přitom funkční uspořádání jejich vzájemných vztahů, což ale v případě Jugoslávie, Československa a Sovětského svazu skončilo rozpadem těchto státních celků. Zrušeny byly i organizace států sovětského bloku – Varšavská smlouva a Rada vzájemné hospodářské pomoci. Zbourání dříve přísně střežené zdi, která od roku 1961 oddělovala západní a východní Berlín, předznamenalo pád komunistického režimu v Německé demokratické republice (NDR)v listopadu 1989. Tím se otevřela v následujícím roce cestu ke sjednocení NDR se Spolkovou republikou Německo (SRN). Ještě výrazněji v roce 1991 ovlivnil vývoj světové politiky rozpad Sovětského svazu. V něm M. Gorbačov nedokázal zvládnout prohlubující se ekonomickou a politickou krizi. Když pak v srpnu 1991 proběhl v SSSR neúspěšný pokus o státní převrat, kterým chtěli Gorbačovovi odpůrci zabránit dalšímu oslabování sovětského režimu, vedlo to k uvolnění všech vazeb, které doposud držely Sovětský svaz pohromadě. Jednotlivé sovětské republiky – mezi nimiž nejvýznamnější postavení zaujalo Rusko – pak vyhlásily nezávislost. V roce 1993 se vcelku poklidným způsobem rozdělilo Československo, naproti tomu rozpad Jugoslávie v 90. letech 20. století byl provázen několika krvavými ozbrojenými konflikty mezi znepřátelenými národy a národnostními skupinami.