Už při odjezdu z Českého Krumlova se na nás mračilo nebe a nebylo tomu jinak ani po zbytek studijního soustředění. S jedinou malou výjimkou. Po tříhodinové cestě přetopeným autobusem jsme se ocitli ve sluncem zalité Praze. Ale ne vše bylo tak optimistické jako počasí. Po zdlouhavém čekání na průkazky do MHD jsme se vydali na ubytování. Měli jsme sice dobrý nápad urychlit si cestu metrem, ale skutek utek. Nejdříve špatná tramvajová zastávka a poté i špatný směr tramvaje. Nezbývalo než vystoupit a uznat, že včas už nedorazíme, ale že příště se budeme snažit přijít včas. Ale někteří z nás si pozdní příchody nemohli odpustit ani další dny.
To odpoledne nás čekala první část společného programu. Vyšehrad. A také první z našich referátů o památkách. Prohlídka místa začala u stanice metra Vyšehrad, kde jsme měli sraz. Od ní jsme už směřovali kolem rotundy sv. Martina a po hradbách, kde jsme měli díky krásnému počasí jedinou příležitost spatřit Prahu jako na dlani, později se nám to již kvůli mlze nepodařilo, ke gotickému chrámu sv. Petra a Pavla. K tomuto kostelu přiléhá hřbitov, který jsme si samostatně procházeli. Jsou tam pohřbeni mnozí čeští spisovatelé, skladatelé a další osobnosti.
Druhý den jsme vyrazili na Pražský hrad. Už od zavedení bezpečnostních kontrol jsem se vstupu na Hrad vyhýbala. A když jsem tam chtěla, zrovna by mě čekalo hodinové čekání ve frontě. Ale toho dne ráno před námi přijela pouze malá výprava asijských turistů, a čekání bylo tedy opravdu krátké. Každý musel projít rámem, vyložit na stůl kovové předměty a případně otevřít batohy nebo kabelky. Nebylo to zas tak strašné, jak jsem předpokládala.
V rámci prohlídky jsme navštívili Starý palác se známým Vladislavským sálem a podívali jsme se i na místo jedné z pražských defenestrací. Pokračovali jsme do katedrály sv. Víta, která má mnohem vyšší hlavní loď, než jsem si představovala, a posléze jsme navštívili Zlatou uličku plnou malých řemeslných domků s dvířky, do kterých se ne všichni z naší třídy vešli. Přesněji řečeno, do kterých se nás vešlo jen pár.
Sestoupili jsme z Hradu a vydali se k dalším zajímavým místům. Klášteru v Emauzích, Faustovu domu, Karlovu náměstí a Novoměstské radnici. A na naše přání jsme si udělali i malou zacházku ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, ve kterém se ukrývali parašutisté po atentátu na Reinharda Heydricha.
Večer toho dne nás čekalo první ze tří divadel, jež jsme za dobu soustředění měli zhlédnout. Hra se jmenovala "Lev v zimě" a hrála se v Divadle na Vinohradech. Většině z nás se líbila. Jediné, co mi bránilo vychutnat si ji naplno, bylo to, že jsem si nemohla zvyknout na postavu královny Eleonory hranou Dagmar Havlovou.
Středečním dopoledním programem bylo komentovaná prohlídka Židovského města. Navštívili jsme několik synagog a také židovský hřbitov, kde nás před vchodem čekalo překvapení v podobě čekajících davů. Jako každý den jsme po skončení prohlídky dostali volno na oběd.
Po vydatném obědě jsme měli sraz pod orlojem, ale každá polovina třídy čekala na jiné straně davu. Poté, co jsme se našli, zahájili jsme procházku Starým městem, která vedla právě ze Staroměstského náměstí. Prohlédli jsme si orloj, Staroměstskou radnici a na témže náměstí i kostel sv. Mikuláše. Pokračovali jsme do Anežského kláštera, ze kterého je dnes galerie moderního umění a který docela hyzdí zvláštní nová dostavba v nádvoří. Po skončení programu a po volném čase na večeři jsme zamířili do Divadla Bez zábradlí na představení "Vězeň na druhé avenue".
Po usednutí v sále jsme zjistili, že paradoxně my, školní třída na "výletě", jsme jediní oblečení v oblecích a šatech. Většina diváků přišla v obyčejném oblečení. A pak to začalo. Utrpení. Měla to být komedie a celý sál se opravdu smál, ale mně to vtipné nepřipadalo a znervózňoval mě okolní smích. Přehnané pitvoření ale nenadchlo nikoho ze třídy, jak jsem zjistila o přestávce. Nikdo z nás nevěděl, co si o tom má myslet. A tak to, myslím, nejen pro mě byly opravdu dlouhé dvě hodiny. Ale přesvědčili jsme se na vlastní oči, že ne všem se to nelíbí, dva lidé v první řadě si totiž dokonce stoupli při děkovačce. Nám z toho šla hlava kolem. Níže přikládám názor jedné mé spolužačky.
Třetí den našeho studijního soustředění jsme se opět hodili do gala a vydali se do divadla. Po celém dni chození po Praze se většina z nás těšila, že se odreaguje u komedie Vězeň z druhé avenue. Lákalo nás hvězdné obsazení v čele se Simonou Stašovou a Kamilem Halbichem. Usadili jsme se do zadních řad, ze kterých jsme však dobře viděli, a představení mohlo pomalu začít.
Světla zhasla, publikum utichlo, opona se zvedla a konečně to začalo. Bohužel nikdo z nás ještě netušil, co nás doopravdy čeká. Už po pár minutách začaly padat hlavy pár spolužákům. Samozřejmě ne gilotinou, ale únavou. Únavou nebo znuděním nebo taky obojím. V klidném spánku je však rušil pisklavý hlásek Stašové a smích zbytku publika, které to ještě stále bavilo. Lidé v předních řadách se smáli tak, až se za břicho popadali. My jsme se však postupem času začali popadat spíš za hlavy než za břicha.
Aby toho nebylo málo, přidaly se k pisklavému hlásku ještě nadávky. Nadávky, které se co nejvíce řvaly do publika a které všem, kromě nás, připadaly vtipné. Dokonce to probralo i pána, který spal několik řad před námi. Hned, jak Stašová zaječela první vulgarismus, propadl pán bouřlivému smíchu, který se odrážel od stěn divadla jako hopík a duněl nám všem v uších. V okamžiku kdy však vulgarismy přestaly, upadl pán zpět do své říše snů a nám mohlo v uších dunět už jen jeho spokojené pochrupkávání.
Každý student se těší na přestávku, ale málokdo se těšil tak moc jako my. To jsme však nevěděli, že po přestávce nás čeká ta horší část. Lidem posilněným nějakým tím pivečkem či vínkem, co si o přestávce dali, totiž vulgarismy a ječící Stašová přišly ještě zábavnější než předtím. K tomu všemu se ke Stašové přidaly ještě tři tetky, které chtěly být stejně uječené jako ona. To však lidi rozvášnilo natolik, že smích nepřestal až do konce představení.
Po dvou hodinách, kdy by každý z nás raději seděl ve škole a psal například diktát, jsme se konečně dočkali konce. Bohužel (nebo tedy bohudík pro herce) ostatní se z konce neradovali tolik jako my. Potlesk a pískot trval několik minut, během kterých jsme alespoň měli možnost děkovat, že nejde o koncert a publikum si nemůže vyprosit přídavek. Naštěstí lidem se to líbilo tak moc, že nikam nechvátali, a my tím pádem stihli šatnu bez front. Poté, co jsme nechali dav za sebou, vzali kabáty a oddechli si, že to máme za sebou a další den nás čeká něco lepšího, jsme se vydali vstříc nočnímu životu v Praze doufajíc, že bude zářivější než hvězdy v tomto představení. (Tereza Cábová)
Čtvrtek byl náš poslední společný den. Ráno jsme opět zamířili na Pražský hrad, tentokrát na výstavu o kultuře na dvoře českého krále Václava IV. Opět jsme si vychutnali přímo překrásný výhled na neviditelnou Prahu až po uši zahrabanou pod bílou peřinu. A následovaly jedny z posledních zastávek a našich referátů. Od Hradu jsme sešli Nerudovou ulicí plnou domovních znamení. A navštívili další kostel sv. Mikuláše, tentokrát ten na Malé Straně. Věděla jsem, že je krásný, ale vyrazil mi dech. A musím uznat, že okolní turisté na tom byli podobně. Je monumentální, a i když je barokní, nepůsobí až tak přeplácaně jako některé interiéry tohoto období. Naše další cesta vedla přes jednu z nejoblíbenějších turistických atrakcí v Praze, Karlův most. Ten nebyl naštěstí naprosto ucpán turisty, a tak se přes něj dalo docela bez překážek přejít a vydat se na oběd.
A odpoledne nás čekala secese, na kterou nás pan Waldauf lákal od začátku soustředění. Obecní dům je prostě překrásný. I když jsem v něm předtím už byla, neviděla jsem z něj nic jiného než šatnu a jeviště, ze kterého je překrásný výhled na kupoli ve Smetanově síni. Ale teď jsem měla šanci vidět několik salonků a každý z nich byl úplně jiný. V každém byly neuvěřitelně propracované detaily. I barva pantů dveří se lišila podle té které strany dveří a jejich barvy. A ta světla. Byla to opravdu třešnička na dortu našeho posledního školního soustředění.
Ale úplně posledním zážitkem bylo večerní divadlo. Zhlédli jsme hru Václava Havla "Žebrácká opera" v Divadle ABC.
A poté jsme si s učiteli užili večer na skleničce. Další den nás čekala už jen cesta domů a zasloužený odpočinek. (Marie Olšanová)
Hlavní stránka
